KACHLOVÉ SPORÁKY 

Kachlový sporák = kuchyňská kamna s plotnou a troubou, případně zápecím

  • primárně určen k přípravě pokrmů
  • využíván však také k vytápění, tuto funkci lze vylepšit zvýšenou akumulací nebo samostatným tahovým systémem
  • oblíbený ve variantě s ležením na zápecí
  • často používán s vodním výměníkem
  • má menší topeniště, nutnost častějšího přikládání (cca půl hodiny, dle druhu paliva)
  • studený sporák se natápí několik hodin, avšak plotna a otevřené trouby zajišťují rychlé teplo
  • po vyhasnutí hřeje 6 - 8 hodin, u typů se samostatným tahovým systémem i déle

Kachlový sporák by neměl chybět v žádné tradiční venkovské chalupě, to je bez diskuse. Je však velmi praktický i do trvale obývaných domácností, které mají vztah k tradičním hodnotám.

Podrobněji o kachlových sporácích


1. Historie kachlových sporáků

Když řeknete "kachlová kamna", mnoho lidí si automaticky vybaví v mysli právě sporák s plotnou na vaření a plechovou troubou.

Velmi často se jim říká "PEC", i když toto označení je dosti zavádějící.

Pec v původním slova smyslu je poměrně veliké zděné těleso, sloužící k pečení většího množství bochníků chleba. V prostorné peci se založil oheň, a spálilo se poměrně hodně dřeva, které předalo svou energii do silné vyzdívky a těžkého klenutého stropu pece. Po vyhoření se vymetl popel, vsadily nakynuté bochníky, a pec se rychle uzavřela, aby teplo neuteklo ven. Chleby se pak dokonale upekly teplem sálajícím z nahřáté vnitřní vyzdívky pece.

Sporáky s plotnou a plechovou troubou jsou z hlediska historie novodobějším řešením, které nahradilo dříve používaná otevřená ohniště. V tehdejší době to znamenalo obrovský skok v komfortu přípravy pokrmů. Sporáky se objevují přibližně od roku 1850. Sporáky byly většinou dodatečně přistavovány přímo k tělesu starších chlebových pecí. Jednalo se tedy o dvě a na sobě nezávislá topeniště. V peci se zatápělo pouze tehdy, když hospodyňka chtěla upéci více chlebů. Pro běžné denní pečení pokrmů se používala plechová trouba.

Pojmenování "sporák" je v dnešní době také poněkud rozporné, protože si jej spojujeme spíše s plynovými hořáky, anebo s elektronicky ovládanou varnou deskou. Nicméně původní význam slova "SPORÁK" byl právě pro kachlové sporáky (případně i varianty v litinovém či plechovém provedení), v nichž se topilo dřevem či uhlím. Jednalo se totiž o ve své době převratný vynález, který hospodyňkám USPOŘIL čas i peníze za palivo, když jedním ohništěm zvládaly uvařiti polévku, upéci buchty, i vyhřáti světnici.

V pozdějších dobách, kdy v některých domácnostech chlebovou pec zcela přestali používat, se tahy nad klenbou pece mohly funkčně propojit se sporákem. Ležení tak bylo nahříváno, přestože pec již byla úplně odstavena. Podobný princip se užívá dodnes u novostaveb kamen s ležením.

Zajímavost: V Krkonoších se v minulosti sporáku skutečně říkalo "pec", a peci "stará pec".


2. Funkční části kachlových sporáků

Plotna může mít různou velikost, podle potřeb hospodyňky či kuchtíka.

Nejmenší používaný půdorys plotnové části sporáku bývá cca 68x68cm.

Trouba může být jedna nebo dvě nad sebou. Ve spodní troubě se peče. Vrchní trouba má nižší teplotu, proto ji lze používat na sušení ovoce, hub, anebo na nakynutí těsta. Dvířka trub mohou být výklopná či dvoukřídlá, rovná i klenutá.

Místo hořejší trouby lze zabudovat i měděnec, nádržku na ohřev vody, která má i výpustný ventil. Nádobka může být zabudována i vedle topeniště, pak se jí říká kamnovec, a vybírá se naběračkou nebo hrníčkem po odklopení víka v úrovni plotny.

Vyvýšená část, v níž je zabudována trouba, je zvaná kobkou. V některých krajích se užívá výrazu "babka", a v literatuře se lze setkat i s pojmem "věžice".

Nejmenší používaný půdorys kobky bývá také cca 68x68cm (tento nezaokrouhlený rozměr je určen nejčastěji rozšířeným formátem kachlů).

Jsou však i sporáky bez kobky. Trouba je v tom případě pod plotnou. Plotna je tedy delší, asi jako stůl, a takovým kamnům se říká stolový sporák. Pokud chcete na kamnech jen vařit, lze je postavit i bez trouby, pouze s plotnou.

V zadní části při stěně nad plotnou se často zhotovuje kachlová nástěnka. Ta má funkci ochrany přilehlé stěny před ušpiněním. Původní řešení, vycházející z tradice, je nástěnka ve formě obkladu do výšky shodné s kobkou, a se zakončením římsou, stejně jako na kobce. Novodobější řešení je nízká kachlová "polička" pro umístění drobných kuchyňských potřeb či dekorací.


3. Možnosti ležení "na peci"

a) Ležení vytápěné přímo: Pod ležením jsou vedeny spalinové tahy. Konstrukce ležení je z akumulačního materiálu. Vzhledem k tloušťce hmoty se ležení se déle nahřívá, avšak velmi dlouho zůstává teplé i po ukončení topení.

b) Ležení nepřímo vyhřívané: Ležení je nahříváno od svislých přiléhajících svislých stěn topidla. Konstrukce vodorovné plochy ležení je subtilnější, aby teplo mohlo prostoupit. Takové ležení postrádá větší schopnost akumulace tepla.

c) Ležení nevyhřívané: Ohřev ležení není řešen nijakým způsobem. Přesto se takové ležení hodně staví. Už samotné umístění ve vyvýšeném prostoru za kamny totiž zaručuje dostatečné teplo.

Výška ležení: Z praktických důvodů doporučuji zohlednit výšku stropů místnosti, a ležení postavit v takové výšce, aby se na něm pohodlně nejen leželo, ale i sedělo. Do stavby ležení je vhodné zakomponovat vyzděné schůdky.

Prostor pod ležením: Chlebová pec, která se vždy v tomto prostoru nacházela, dnešními zákazníky nebývá požadována. Prostor pod ležením je možné zhotovit dutý a využívat jej jako úložné místo na dříví i jiné předměty.


4.Konstrukční typy topenišť

a) Tradiční sporákové roštové topeniště:

Je vhodné pro sporáky bez dalších přídavných funkcí. Tedy tradiční topidlo určené pro vaření a pečení. Rošt zde býval posazen vysoko, aby mezi ním a plotnou byl pouze malý prostor, umožňující vaření na malém množství dříví i v letních měsících.

Protože však většina dnešních zákazníků v létě vaří na elektrice či plynu, tak rošt většinou usazuji níže, asi 30cm pod plotnu, aby se dalo při zimním topení naložit více dřeva.

b) Sporákové biotopeniště:

Moderní konstrukce topeniště. Topeniště je zcela nebo částečně zastropené, šamotovou nebo izolační deskou. Je osazeno pouze malým roštem. V konstrukci topeniště jsou řešeny štěrbiny pro přívod sekundárního vzduchu do prostoru plamenů. Tímto dochází k prohořívání plynů, vznikajících při spalování dřeva. Dosahuje se vyšších teplot hoření, asi o 250° více, než u tradiční konstrukce.

Spalování v biotopeništi je vysoce účinné a splňuje evropské normy na emise škodlivin.

Díky vysokým teplotám hoření lze na toto topeniště napojit další přídavné funkce: tahový systém nebo teplovodní výměník.

c) Sporákové topeniště s prosklenými dvířky:

Tradiční dvoudílná dvířka:

U sporáku pro klasické použití nejsou vhodná příliš velká dvířka. Nejčastěji používám dvoudílná dvířka, kdy horní mají prosklený průzor 19x19cm, a spodní jsou plná k popelníku. Topeniště je zde také typu "bio", se zmenšeným roštem. Funguje skvěle, dá se využít jak pro standardní vaření s pečením, tak pro pro napojení přídavných funkcí - tahový systém nebo vodní výměník.

Moderní jednodílná větší dvířka:

Větší prosklená dvířka jsou vhodná pouze u sporáků, kde hlavní funkcí je vytápění, tzn. je sporák s akumulačním tahovým systémem nebo vodním výměníkem. Topeniště u těchto dvířek je řešeno jako bezroštové. Je prostornější, avšak má dvě nevýhody: pokud přepnete klapku do režimu vaření, spolkne topeniště více dřeva, než u varianty a). Druhou nevýhodou může být občasné zakuřování při přikládání, kvůli absenci roštu.


5.Umístění a orientace sporáku

Historicky tradičním řešením byl sporák umístěný za dveřmi světnice, v jejím koutě, při chlebové peci, přílehající k širokému komínu. Kobka směřovala do prostoru a plotna byla mezi kobkou a stěnou komína. Ve starých chalupách můžeme tuto dispozici ctít, a to včetně tělesa pece, byť již bude sloužit pouze k poležení.

Zvažujeme-li pouze sporák bez ležení na peci, pak jsou k úvaze tato řešení:

1) s kobkou 2-strannou, tedy přistavěný do rohu

2) s kobkou 3-strannou, tedy podélně přistavěný ke stěně

3) s kobkou 4-strannou, tedy volně stojící v prostoru (případně krátkou stranou plotny ke stěně)

Z hlediska předávání tepla je samozřejmě nejvýhodnější poslední možnost.


6. Přídavné funkce sporáků - zvýšení užitných hodnot

Tradiční sporáky mají jeden zásadní nedostatek. Aktivně hřejí až od určité výšky, většinou dané prvním řádkem kachlů. To je výšková úroveň topeniště i tahů pod plotnou a pod troubou. Vše co je níže, je pouze vyzdívka, která je víceméně studená.

Moderní konstrukce topenišť ("bio") nám umožňuje rozšířit sporák o další funkce.

a) akumulační přístavba

Tímto způsobem můžeme sporáku značně přidat na akumulačních schopnostech. Zjednodušeně řečeno, sporák se rozšíří některým směrem do prostoru o další kamna, která však nebudou mít vlastní topeniště. Pomocí klapky volíte, zda chcete vařit a péct, anebo topit do tahového systému ve zmíněné přístavbě.

b) tahový systém v soklu

Pokud nemáte dostatek prostoru na akumulační přístavbu, nabízí se toto řešení. Spočívá v tom, že místo tepelně neaktivní vyzdívky soklu a výklenku na dříví do celé spodní části zabuduji systém spalinových tahů. Výsledkem je sporák, sálající teplo v celé své ploše, už od samé podlahy.

Ovládání probíhá podobně jako u výše popsané varianty - pomocí klapky, buď vaření, nebo topení. Toto konstrukční řešení však ani po odstavení cesty přes plotnu nevynechává troubu. Spaliny po průchodu tahy v soklu procházejí i cestu kolem trouby.

Uvedené řešení velmi doporučuji. Pořizovací náklady navíc za to určitě stojí. Kdybych už doma neměl klasický sporák, určitě bych šel touto technologicky vylepšenou cestou.

c) teplovodní výměník

V minulosti se používaly vodní výměníky, zabudované přímo do topeniště. Přestože se někteří kamnáři tohoto systému ještě drží, považuji jej za technicky překonaný.

Při stavbách používám vyspělejší řešení, kombinaci biotopeniště, s výměníkem umístěným odděleně od topeniště. Topeniště není ochlazováno výměníkem, probíhá zde plnohodnotné spalování, při teplotách 750-850 stupňů. Spaliny poté procházejí vodní výměník. Výkon sporákového výměníku je 6-9kW.

Při správném topení se výměník příliš nezanáší. I při každodenním topení postačuje vyčistit 1-2x za topnou sezonu, podle množství napojených radiátorů.

Sporák s vodním výměníkem je také osazen klapkou, kterou volíte, zda chcete vařit na plotně, nebo topit do vody. Z toho plyne zásadní výhoda - sporák je použitelný i mimo topnou sezonu, kdy klapku přes výměník uzavřete.