Už po tom úraze jsem si uvědomil, že již dále není v mých silách pracovat na plný úvazek sám, bez posily.

Zkusil jsem tedy spolupráci s kamnářskými rekvalifikanty, a také s jedním kamnářem, který má podobně dlouhou praxi jako já, avšak nemá tolik zákazníků.

S rekvalifikanty to nedopadlo úspěšně. Možná proto, že mám vysoko nastavenou laťku. Já sám jsem začínal jako absolvent rekvalifikace. Nešel jsem k nikomu do praxe a pustil se hned do řemesla na vlastní zodpovědnost. Proto jsem od začátku dbal na maximální kvalitu a precizní provedení práce. Což u rekvalifikantů většinou nenacházím.

Druhým, a možná důležitějším důvodem, je fakt, že vyučených nebo rekvalifikovaných kamnářů, kteří se řemeslem opravdu chtějí živit, je velice málo. Mladé kluky řemeslo netáhne. A chlapi středního věku, kteří s počátečním nadšením absolvují rekvalifikaci, rychle vystřízliví a pochopí, že bude pohodlnější, když zůstanou u své dosavadní práce. Takže vlastně ani není z koho vybírat, s kým spolupracovat.

Po vícero pokusech jsem nakonec dospěl k závěru, že spolupráce s nově rekvalifikovanými kamnáři by vedla ke snížení kvality, zklamání zákazníků, a ztrátě mé reputace. To není moje cesta.

A ta zmíněná spolupráce se zkušenějším kamnářem? Domluvil jsem pro něj zakázku, požádal mne, abychom to udělali formou "kooperace", kdy já vše za část zisku zařídím a on jen provede samotnou stavbu. Pouhý měsíc před termínem mi zavolal, že to dělat nebude, a s bezelstným úsměvem dodal: "To nějak zvládneš, ne?". Zákazníci teď musejí čekat do dalšího roku, než jim kamna postavím já. 

Taková forma spolupráce s šikovným, avšak lidsky nespolehlivým kolegou tedy také není dobrou cestou.