Už po tom úraze jsem si uvědomil, že již dále není v mých silách pracovat na plný úvazek sám, bez posily.

Zkusil jsem tedy dvě cesty, jak částečně snížit objem fyzické práce. Jednou je spolupráce s kamnářskými rekvalifikanty.

S těmi to (zatím) nedopadlo úspěšně. Možná proto, že mám vysoko nastavenou laťku. Já sám jsem začínal jako absolvent rekvalifikace. Nešel jsem k nikomu do praxe a pustil se hned do řemesla na vlastní zodpovědnost. Proto jsem od začátku dbal na maximální kvalitu a precizní provedení práce. Což u rekvalifikantů většinou nenacházím. Co mám říci pracovníkovi, který mi položí otázku: "A co by se stalo, kdybych to neudělal tak dokonale, jako chceš ty?"

Druhým, a možná důležitějším důvodem, je fakt, že vyučených nebo rekvalifikovaných kamnářů, kteří se řemeslem opravdu chtějí živit, je velice málo. Mladé kluky řemeslo netáhne. A chlapi středního věku, kteří s počátečním nadšením absolvují rekvalifikaci, rychle vystřízliví a pochopí, že bude pohodlnější, když zůstanou u své dosavadní práce. Takže trvalého spolupracovníka vlastně ani není moc z koho vybírat.

Druhou cestou byla spolupráce se zkušených kamnářem, který má podobně dlouhou praxi, avšak nemá tolik zákazníků. 

Domluvil jsem pro něj zakázku, požádal mne, abychom to udělali formou "kooperace", kdy já vše za část zisku zařídím a on jen provede samotnou stavbu. Pouhý měsíc před termínem mi zavolal, že to dělat nebude, a s bezelstným úsměvem dodal: "To nějak zvládneš, ne?". Zákazníci teď musejí čekat do dalšího roku, než jim kamna postavím já. 

Taková forma spolupráce s šikovným, avšak lidsky nespolehlivým kolegou tedy také není dobrou cestou.