PROČ STAVÍM "NA HLÍNU"?
Od většiny konkurence se odlišuji tím, že kachle stavím historickou technologií "na hlínu". Proč?
Stavba "na hlínu" je tradičním postupem, který přetrval stovky let. Jako pojivo pro stavbu kachlů se požívá kamnářská hlína. Ta mohla mít regionálně i historicky různé složení. V principu jde vždy o směs jílu či jílovité hlíny s ostřivem či vlákny, vždy přírodní složky.
Zásadní výhodou stavby na hlínu je snadná rozebiratelnost. Ta je žádoucí v případě větších oprav, či kompletních rekonstrukcí po desítkách let provozu kamen. Kachle je tak možno bez poškození rozebrat a po očištění opětovně použít.
Právě proto, že staří kamnáři stavěli na hlínu, můžeme dnes zachraňovat a obnovovat historické kousky kachlových kamen.
Mnoho zákazníků mi říká: to je mi jedno, já neřeším co bude, až já nebudu. Je nutno si položit nepříjemnou otázku: budou i vaší potomci žít ve světě soudobého blahobytu, aby mohli i ke kachlovým kamnům přistupovat jako ke spotřebnímu zboží? Mojí tezí je, že řemeslně stavěná kamna by měla být výrobkem pro několik generací.
Novodobou technologií je lepení kachlů tzv. hafťáky. Hafťák je slangový název pro kamnářská žáruvzdorná lepidla. Už samo slovo lepidlo odkazuje k modernímu pojivu chemického složení.
Hafťák tuhne velice rychle, není nutno dělat technologické pauzy. Mnoho moderních kamnářů pak ke spojování kachlů ani nepoužívá pojistné "kramličky", které se postaru kleštěmi ohýbají z pevného drátu, a na každém kachli je jich osm kusů.
Vynechání těchto procesů znatelně zrychluje stavbu kamen. Kachle slepené hafťákem však bez použití destruktivního násilí nikdy nerozeberete.
Proč stavím "na hlínu", když mi kvůli tomu práce déle trvá, a výdělek není tak rychlý jako u moderní kamnařiny?
Vážím si poctivého tradičního řemesla, ať už jde o jakoukoliv profesi. Vím, jak je obtížné najít např. truhláře, tesaře, či zedníka, kteří umí pracovat starými postupy.
Moderní technologické postupy způsobují DEGRADACI mnoha řemesel na pouhou MONTÁŽNÍ ČINNOST.
Hned na na začátku své živnosti jsem byl rozhodnut rozšířit skrovné řady těch, kdož umějí "staré, pomalé, poctivé řemeslo". Z principu. Vidím v tom smysl, a baví mě to. Stará řemesla by měla být chráněna podobně jako kulturní památky, neboť jejich znalost nenávratně mizí.
S řemeslem je to jako s buchtami od babičky. Moje generace ještě zažila ty poctivé. Dnešní babičky už často buchty pro vnoučata kupují v supermarketu. Nové generace již nebudou vědět, co to jsou pravé babičkovské buchty. A tak je to i se starými řemesly. Pohodlnost a rychlost vítězí.
Staré pracovní postupy jsou stejně kvalitní a často i kvalitnější a trvanlivější, nežli ty novodobé. Stačí se podívat kolem sebe, co nám tady na historických stavbách i v interiérech vydrželo staletí.
A nejde jen o přístup k řemeslu. Tradiční řemeslné technologie byly, až na některé výjimky, ekologičtější, než ty dnešní. Kvůli absenci chemických látek, plastů, ale i pro opomíjenou vlastnost možného znovupoužití. Ta je jednoznačně ekologičtější, než energeticky náročné průmyslové recyklace, které jsou v principu jen pokryteckým alibismem.