HLINECKO A JÁ

Narodil jsem se na severní Moravě. Proč tedy Hlinecko?

Někdy krátce po půlce 18. století byl v rodině ševce Matěje Sokola v městečku Hlinsku důvod k radosti. Mladá paní Anna Sokolová přivedla na svět syna. Dali mu jméno Matyáš. Jak rostl, pomáhal tátovi a tak se učil jeho řemeslo.

V těch dobách bývalo zvykem, že mladý hoch musel po vyučení absolvovat vandr. Tedy cestu do jiných krajů, kde by se u mistrů svého řemesla osvědčil. Stejně tomu bylo i s Matyášem. Z rodného Hlinska doputoval pěšky do teplejšího kraje, jihomoravského Pravlova.

V Pravlově jej přijal do své dílny švec Václav Jung. Matyášovi šla práce od ruky, mistr Jung s ním byl spokojen. A tak, když se mladík Matyáš zakoukal do ševcovy dcery Růženy, neměl mistr Jung námitky a 17. listopadu 1779 byla svatba.

Matyáš dostal povolení od vrchnosti usídlit se jako švec v nedalekých Neslovicích,  osamostatnil se a s ženou Růženou se přestěhovali.

Mladé rodině Sokolů se v Neslovicích dařilo. Z jejich svazku vzešlo mnoho dalších generací. 

Nyní se přesuneme až do první třetiny dvacátého století. Páté generaci neslovických Sokolů se narodila dcera Drahomíra.

Drahomíra se v Brně seznámila s budoucím manželem Karlem Žalkovským. Jejich dcera Taťjana se pak též v Brně dala dohromady se studentem brněnské Vysoké školy zemědělské Miroslavem Rožnovským, žijícím v Metylovicích na severovýchodě Moravy.

Novomanželé se nastěhovali do Metylovic k rodičům ženicha. Prvnímu synovi dali jméno Leoš.

Mladí manželé si však přáli žít samostatně, a tak po čase využili nabídku zaměstnání s bydlením v jiném kraji. 

Vzhledem k Miroslavově práci zootechnika a v těch časech panující nadvládě komunistické strany byli nuceni bydliště v dalších letech ještě dvakrát změnit. 

Syn Leoš tedy poznal jako malý hošík Metylovice - kraj pod Lysou horou. Posléze coby školák Bohdalice na Vyškovsku, potom sedmou třídu v Koválovicích na Prostějovsku. A pouhých pár měsíců před koncem nesvobody Měrůtky na Kroměřížsku, kde již jeho rodiče zůstali.

Časté střídání bydlišť v dětství mě určitě nějakým způsobem ovlivnilo. Dlouho jsem záviděl těm, kdo mají místo, o němž mohou říci - tady jsem doma, tady jsem prožil celé dětství, tady všechny lidi znám už odmalička - přestože se třeba v dospělosti odstěhovali úplně jinam. 

Avšak protože jsem založením introvert, hledal jsem už v dětství náhradu domova v krajině. Již po přestěhování na konci šesté třídy mě okouzlilo toulání novým krajem. Místo cesty autobusem ze školy jsem často chodíval těch asi šest kilometrů pěšky. Nebo schválně došel k vlakové zastávce, která byla až za vesnicí, abych si užil romantiku jízdy lokálkou. Asi proto mě stěhování po dalším roce už tolik nezasáhlo, a v dalším bydlišti jsem vnímal, že milá místa mohu najít téměř všude.

Přeskočím až do roku 1998. Chtěl jsem zkusit nějakou práci, která by měla hlubší smysl, a octl se v Kloboukách na jižní Moravě. A strávil zde krásný rok v domově pro tělesně postižené, Diakonii Betlém. Dodnes to vnímám jako nejpřínosnější krok mého mládí, a doporučil bych všem dnešním mladým zkusit na čas pracovat s těžce nemocnými, aby si uspořádali životní hodnoty. Ale to odbočuji.

V Betlémě jsem se seznámil s Markem, který tam byl též nováčkem. O pár let mladší, a proto již měl to štěstí, že v dospívání zažil skauting. Díky Markovi jsem poznal kouzlo vandrů, toulání krajinou s batohem na zádech a s noclehy pod širákem. Tím jsem pak žil několik dalších let.

Léta vandrů byla úžasná. Ale jak se pomalu začala blížit třicítka, začal jsem cítit touhu po vlastním domově. Ale kde jej hledat, když všude je tak krásně? Kamarád mě v těch časech pozval na chatu za Tišnovem. Navštívili jsme hospůdku na Kutinách, a vidím tam ceduli, že nabízejí i dlouhodobé ubytování za velmi nízkou cenu. 

Prožil jsem v tom místě potom tři roky, a tam začal můj vztah k Vysočině. Hledání vlastní chaloupky pak trvalo poměrně dlouho. Objevil jsem ji nedaleko města Hlinska.

V roce 2006 jsem tedy vlastnil malou chaloupku, a krajina okolo Hlinska mne očarovala. Touha po víkendových vandrováních po republice úplně vymizela. Že by to byl ten pocit domova?

Po několik letech jsme se pak seznámili s budoucí ženou. Nebyla to tehdy jednoduchá doba. Nebyla práce. Oba jsme jezdili do jiného okresu, a vídali se jen o víkendech. A protože jsme si přáli žít trochu venkovštěji, začali jsme hledat domek s větší zahradou.

Byli jsme asi málo trpěliví, a tak okruh hledání značně rozšířili. Ocitli jsme se téměř v Sudetech. Prvotní nadšení, radost z koz a kůzlátek běhajících po svažité zahradě, po čase cosi nahlodávalo. 

Bylo to po několika letech tam. Vyšli jsme si na ranní novoroční procházku do krajiny. Zahleděl jsem se na vzdálený obzor, kde byly vidět náznaky mírně zvlněné Vysočiny. Říkám: "A víš, že já se stejně více doma cítím tam?". Žena odvětila: "Přesně na to jsem teď taky myslela."

Přišla zvláštní doba, kdy lidé nejprve až nepřiměřeně rychle bohatli a pak hledali úkryt před nemocí, která postihla celý svět - a proto bylo naše hledání nesmírně dlouhé, trvalo mnoho let. Trvalo dlouho také proto, že jsme si přáli starý dům, nezhodnocený novodobými necitlivými úpravami - a  takové domy a chalupy jsou dnes již vzácností. A samozřejmě jsme měli i další konkrétní požadavky, napříkald na polohu. Hledání takové konkrétní chalupy je pak mnohem náročnější. Ceny nemovitostí postupně rostly do vesmírných výšin. 

Nakonec jsme koupili silně zanedbaný a téměř neobyvatelný dům za cenu, za níž by předtím byla špičkově udržovaná chalupa. Ale jsme tam, kde se cítíme doma.

Provandroval jsem téměř celou republiku. Okouzlila mne pak krajina Hlinecka. A po letech zjistím, že zde v 18.toletí žili mí předkové. Je to jen náhoda?